La dolce vita!
O prosluněných dnech. O vysokých horách i uhlazených kopcích. O dobrém jídle a pití, o dobré společnosti. O kráse možností. O naší cestě do Itálie. A hlavně o životě. O sladkém, sladkém životě.
Adéla je naše spolužačka z hradišťské umprumky. Fotografka. Když si ji Víťa bral za ženu, rozhodli se spáchat tento krásný čin v Itálii. A my tam za nimi tehdy jeli. Už to bude dva roky. Naložili jsme s Davidem auto a vydali se na vyhlídkovou jízdu — přes Rakousko a jeho štýrskou a korutanskou krajinu; přes maďarské Szombathely; přes Slovinské hory a jezera a přes italské Toskánsko a národní parky až dolů, do města Silvi v regionu Abruzzo. Tam se konal obřad i pořádná oslava. To třeba proberu jindy.
Posledních osm měsíců strávili tihle dva naši „italové“ skutečně v Itálii. Minulý rok se během celosvětové pandemie rozhodli obrátit si (zase) pro jednou život vzhůru nohama a usídlili se kousek od Lago di Garda.
Znovu jsme naložili auto a znovu se za nimi rozjeli tisíc kilometrů daleko. Profrčeli jsme si to Rakouskem a místo tradiční—a nám velmi dobře známé—cesty přes Veneto jsme pokračovali Alpami trochu dál. (Díky tomu jsem poprvé v životě zahlédla Dolomity.) A pak už následovaly pozůstatky hraničních přechodů a najednou byly na cedulích u cesty nápisy německy i italsky. Jak nám později poví Vítek, region Trentino-Alto Adigi spadal dlouho na druhou stranu hranic a němčina je tu velmi silně zakořeněná. Kromě jazyka podědili zdejší Italové i cit pro zodpovědnost a spořádanost, což je liší od uvolněnějšího jihu.
„Kam že to vlastně přesně jedeme?“ ptám se Davida, zatímco si protahuju nohy během krátké zastávky.
„Áďa psala, že bydlí v nějakém Prdelákově nad jezerem,“ upřesnil můj muž.
Název vedlejší vesnice „Pra‘ del Lac“ si o takovou rozkošnou přezdívku přímo říká. A jméno ulice „Via Prai de la Ri“, na které mají aktuálně adresu, od toho vlastně také není vůbec daleko.
Ciao italiani!
Do drobné vesničky Ronzo-Chienis jsme museli přijet nejdřív prudkým stoupáním nahoru, cestou širokou na jedno auto a zatáčející každou chvíli až za roh; a pak trochu směrem dolů, kolem polí a luk. Protáhli jsme se klikatými, úzkými uličkami mezi domy s okenicemi a zavěšenými květináči. Zaparkovali jsme vedle auta s jedinou českou poznávací značkou široko daleko.
A pak jsme chvíli postávali venku a nevěděli, co přesně dělat. Áďa zrovna nereagovala na telefon. Naštěstí přijel domů i majitel nemovitosti a správně usoudil, že jsme nejspíš ti kamarádi, na které čekali. Poslal nás směrem k apartmánu, ze kterého v tom okamžiku vykročil Vítek s odpadkovým košem v ruce.
Tak jsme se setkali. My ulepení po 12 hodinách cesty, Vítek s odpadky v ruce. Nic netušící Áďa za oknem.
Začalo milé dobrodružství, ze kterého budu na následujících řádcích sdílet některé momenty a myšlenky.
Jen chvíli na to už probíhala náležitá mezinárodní výměna — české pivo, které jsme těm dvěma dovezli (protože už jim chybělo), za italské pivo, které v posledních měsících důkladně testovali (a my tak mohli ochutnat jejich oblíbené kousky).
Vino rosso, vino bianco e pizza
„My teda normálně v podstatě nepijeme…“
„My také ne,“ přesvědčují se navzájem dva mladé manželské páry.
Kdyby kdokoliv z Italů v okolí rozuměl, nejspíš by čtveřici Čechů, vesele hodující v místní ristorante, nevěřil ani slovo. Na stole postávají čtyři sklenice od prosecca, dva půl litry piva, dvě sklenice a karafa s červeným vínem a dvě sklenice s bílým vínem.
Kromě toho jsme do sebe ale dostali i čtyři pořádné pizzy. Ochutnali jsme kousek od každého a poprvé tak mohli ocenit výhody větší společnosti, která může sdílet jídlo. Smáli jsme se, povídali a zase se smáli. Byl to dlouhý večer, a čas příjemně plynul. A jestli se vám někdy naskytne příležitost zkusit limoncello… zkuste.
Olio d’Oliva
Ráno se vzduchem nese zvuk kostelních zvonů. Nestačí však na to, aby nás vytáhl z postelí. To dokáže až mírný hlad o pár hodin později. Stůl před apartmánem se schoval pod talíře naší snídaně. Je na nich i štrůdl — pamatujete, jak jsem psala, že je zdejší region stále silně ovlivněn Německem? A taky meloun. A oloupaná vajíčka, uvařená „na hniličku“. A olivy, šunka, sýry a rajčata doplněné o kousky italsky suchého pečiva. Vedle něj nechybí láhev olivového oleje.
Vzpomínáme na svatbu Víti a Ádi. Byla to několikadenní akce, a my každé ráno bojovali s úplně stejně suchým pečivem. Máslo je na něj krátké a ani poctivé zaskládání šunkou a sýry nezachrání horní patro úst od nepříjemných škrábanců.
Ráno po svatbě přišel Vítek na snídaňový raut. Stejně jako všichni ostatní hosté měl ještě zalepené oči, i tak ale patřil do úspěšné skupiny těch, co alespoň dorazili. Ukrojil kus pečiva, popadl láhev olivového oleje a zalil suché těsto poctivou dávkou.
Italská tetička, která nás celý ten týden obsluhovala, tehdy nadšeně zatleskala. Neuměla ani slovo anglicky, ale nebylo těžké pochopit. Má radost — konečně jsme rozkódovali, jak se tady pečivo dá jíst. Náhle se stalo poživatelnou a plnohodnotnou součástí snídaní.
A tak snídáme i teď. Olivový olej teče proudem a barví naše talířky zlatavou barvou. Pečivo měkne. Olivy jsou nepopsatelně slané v kontrastu se sladkým melounem. A štrůdl… tak na ten taky přišla řada. I ke snídani přece může patřit dezert.
Ponaučení
Máčíme se v Lago di Garda na pláži v Campione. Zmrzlé úsměvy pomalu rozmrzají do úsměvů spokojených. Strávili jsme notnou chvíli na dece, vypili každý láhev českého piva a teprve poté se odhodlali jít do plavek a do vln. Letní slunce nás příjemně prohřálo, což přineslo o to nepříjemnější srážku s teplotou vody v jezeře.
Hory kolem se strmě zvedají do výšky a jejich špičky se skrývají v mracích. Místy se dá dokonce zahlédnout červencový zbytek sněhové pokrývky. A my tu jsme v plavkách, zatímco se kus od nás prohání lidé na kitesurfech. Je to zvláštní kontrast, skoro plážová atmosféra v přímém sousedství s alpskými vrcholy. Voda je tmavě modrá a rozpíná se daleko od nás.
„Vždyť my jsme si ta pivka mohli vzít s sebou do vody, aspoň by zůstala chladná.“
Náhlé uvědomění nás zasáhlo ve chvíli, kdy se spokojeně opíráme o bójky značící konec prostoru pro děti a houpáme se ve vlnách.
Tak aspoň víme pro příště. Není třeba se zahřívat na dece ve snaze vypít nápoj, než zteplá. Vlastně je žádoucí zvolit přesně opačný postup.
Vždycky ovšem můžeme tvrdit, že jsme to udělali schválně… přece abychom se více otužovali.
La Dolce Vita!
Sedíme na zídce před kostelem. Pod námi se na sebe lepí domy městečka Limone. Uličky se mezi nimi klikatí dolů až k široké hladině jezera. Odpoledne se pomalu mění v podvečer. Mezi mnou a Áďou leží focaccia, ze které si postupně odtrháváme kousek po kousku. Za hodinku a půl zase začínají vařit restaurace a my máme zarezervovaný stůl, tak se snažíme jen zlehka zaplnit žaludek. Pro oba muže to znamenalo do sebe zlehka hodit focacciu celou.
Kreslím si, dokud nezačne poprchat a kapky mě nedonutí skicák zavřít. Otevřeli jsme láhev bílého vína. Áďa dokonce z tašky vytáhla drobné plastové kelímky. Povídáme si a koukáme kolem. Přímo před námi roste v zahradě strom obsypaný žlutými citrony. Uvažujeme, jakou mají funkci řady sloupů na opačné straně města, stoupající zahradami kolem zbytků hradu.
Déšť nás nakonec zahnal sednout na schodek před kostelní bránu. Dvakrát se nad námi rozezní zvony svolávající na večerní mši o šesté. Vína pomalu ubývá a konverzace stále plyne. Někdy v rámci téhle konverzace se rozplýváme i nad tím, jak je nám hezky. Jak je nám příjemně, jak je kolem nás krásný svět. Jaký je milý den!
„To je právě ta dolce vita,“ pronese Vítek. Řešíme ještě, jak jednoduše to v Itálii přepne. Jak si to člověk ani neuvědomí a najednou si užívá život každým douškem. Jak necháš čas běžet, ale vlastně ti neutíká mezi prsty.
Otevírám skicák na volné stránce a pomalu ta slova zapisuji. La dolce vita. A je to tam. Černé na bílém. Napořád. Připomínka momentu, kdy mi bylo krásně. Dokonale krásně. Připomínka momentu… nebo odpoledne. Dne. Několika dnů. Připomínka času, kdy jsem přesně věděla, co to ta dolce vita znamená.
— &
P. S.: Jestli se vám momenty líbí, vůbec se nebudu zlobit, když zanecháte pozdrav někde na mém instagramu třeba přímo pod příspěvkem, kde jsem tenhle článek sdílela (: Mějte se krásně!
P. P. S.: Jasně že tohle není všechno, další zápisky už si skládám pro druhý článek 😀